Když mi bylo dvanáct, strašně jsem chtěla psa. Začínala mi puberta, netušila jsem co se sebou, ale vyskytlo se u nás zvíře. Byl to pes a zrovna taky nevěděl co se sebou. A tak jsme nevěděli spolu. Já byla ta, co měla všechno přesně načteno. A on byl ten, co věděl všechno od přírody. A samozřejmě nejlíp. A tak jsme věděli spolu. Každej po svým.
Já měla ambice. Naučit ho spoustu triků, přihlásit se na závody. Uspět. A on měl taky ambice. Prohnat zajíce, bažanta nebo srnu. A oblažit fenu od sousedů.
Všechno vždycky fungovalo do chvíle, než jsme opustili dveře bytu. Doma to totiž bylo naprosto ideální. Dohodli jsme se na tom, že bude na povel válet sudy, hrát mrtvýho nebo kulhat. Vše s úsměvem. I mým.
Jenže venku už jsme se neznali. Já byla nějaká cizí holka, co znala jeho jméno a často ho používala. A on byl ten, co byl omámen krásou světa a jeho vůněmi. Myslím, že kdyby byl člověk, byl by to writer. Protože stejně jako oni ochcává každej roh.
Každý odborník přes psy měl vždycky plnou hubu keců, jak by věděl co s náma, jen do chvíle, než naše soužití opravdu viděl. Dokonce jsme navštívili různé cvičáky. Myslela jsem si, že to je dobrý nápad, že ti lidé vědí, jak na psy. A on si taky myslel, že je to dobrý nápad. Chodívá tam spousta feneček a i psi, se kterýma se můžou měřit síly.
Já se dozvěděla jen to, že na něj neumím pořádně zařvat. Jen ať trénuju, ať to umím doma na manžela (bylo mi třináct). A jemu doporučili pořádnej vejprask. Svůj nápad jsme přehodnotili.
Zkoušeli jsme různý psí sporty. Zvíře mělo talent. Já menší. Jenže jeho nebaví dělat co musí, když mu to někdo řekne. Proč taky? Kolem je tolik krásných vůní, tolik rohů k přečtení. Tolik psů k přátelení se (i tomu hlubšímu). Co chytat nějaký letící talíř? Běhala jsem si pro něj tedy sama. Zatímco pes běhal opačným směrem za zajícem nebo cizím psem. Každý tedy dle svého gusta.
Vlastně nechápu, proč jsem se tak dlouho ztrapňovala. Dělat spoustu těch "zábavných" aktivit jsem chtěla já, ne pes. A nevěděla jsem, proč ho trestat za něco o co nejeví zájem. Mě taky nebavilo učit se matiku, jen proto, že to někdo chtěl. Pubertu jsme spolu překlenuli a pak jsem usoudila, že pes o to nestojí a nechala jsem ho být. Šla jsem se vyb(l)ít jiným směrem.
Dneska jsem ho zase pozorovala. Šli jsme ven. Ve výtahu jsme se ještě znali. Otevřela jsem dveře výtahu a on se rozběhl do dlouhé rovné chodby, jak to má ve zvyku. Běžel na plný koule ke vchodovým dvěřim a zhruba metr před nimi se přkričil a plynule zabrzdil. Jakoby nic. Ještě jsem na něj z principu houkla "sedni". To jen aby věděl, že ještě existuju. Celej s sebou šil samým natěšením na svět. Otevírám dveře a z nich letí hurikán. Přisaje se k první travnatý ploše a nasává. Ta cizí holka na druhým konci vodítka s ním cukne. Jednou, dvakrát a pak ho tahem přesune o kus dál. Běží, protože je šťastnej. Bože, tolik vůní! Snažím se ho chápat, taky občas zvědavě roluju hlavní stránku fejsbuku, zajímá mě, co je kde novýho. Jeho taky. Co je na tom špatně?
Popoběhne o kus dál k další informaci. Tu rovnou otaguje. Ta cizí holka, co zná jeho jméno ho několikrát vysloví. Asi pro srandu králíkům. Zvíře je v jiný dimenzi. Po chvíli vykoná jinou potřebu a tu nezapomene zahrabat. Jedna z jeho nejoblíbenějších činností je totiž hrabání. Hrabe výhradně zadníma nohama, hrabe precizně, hrabe dlouho a seká při tom trávu tak, že její trsy lítají všude kolem. Odmítá přestat. Naplňuje ho to. A potom už vidí kolemjdoucího psa. Nebráním mu v sociálním kontaktu. Očuchají se. A pak už dochází ke znásilnění. On si na pohlaví nikdy nehrál. Držím ho za krk ve vzduchu. Snažím se mu vysvětlit, jak nevhodně se choval. Mluvím však spíš do nedalekýho dubu. Pes je duchem úplně jinde. Vzdávám to. Pouštím ho. Zase běží. Zase taguje. Zase vrtí ocasem. Zase hrabe. Omylem se naše pohledy střetnou, usmívá se. Je štastnej. Ta cizí holka vyřkla jeho jméno. Má v ruce maso, co doma tolik chtěl. Přiběhne, maso veme do huby, vyplivne a běží dál. Má všechno na háku. Nepotřebuje nic a nikoho. Jenom sám sebe. Kolem nás proběhne běžec. Štěká na něj, protože má potřebu všechno komentovat. Zásadně projevuje svůj názor. Nikdy neštěká zbytečně, vždycky je to reakce na něco.
Odemykám vchodový dveře a přemýšlím nad tím, proč mám celou dobu, co se známe potřebu ho změnit. Naučit ho chovat se jako každej druhej pes. Nejde to. On o to nestojí. Jemu vyhovuje žít takhle. Smát se všem do xichtu a překypovat emocema. Je to pro něj přírozený a má to už natolik zažitý, že nemám právo to měnit. Taky mi vadí, když mě kdokoliv v čemkoliv omezuje. Problém nemá on. Problém mám já. Snažím se z něj vyrobit ideálního tvora pro sebe. Ale na vytváření je už pozdě.
Vcházíme do výtahu, mačkám pětku, on sedí naproti mě. Plajzák na stranu, oči mu září, směje se na mě. Už se zase známe.
Doma si dřepnu do křesla, natáhnu nohy, on si lehne, opře si o mě bradu a usne.
Člověk si myslí, že když má spoustu načteno, může ovládat kohokoliv. Ve skutečnosti jen cokoliv, ale nikdy tvora, který má mozek.
/Fotila Benjiho dvorní fotografka Zabana./
Ty fotky se k tomu fakt hoděj tyjo .d
OdpovědětVymazatpořád mě to baví, ty barvy a všecko. A Bžunda samozřejmě ))
Po dlouhé době jsem přečetla celý tvůj článek od začátku až do konce a naprosto s Tebou souhlasím co se týče všeho co píšeš .... to je ten psí svět. Každý je jiný a měnit někoho pro svůj "účel" mě už dávno přestalo bavit. Když něco psa nebaví nebo něco dělat nechce, tak by to dělat neměl ...... nemyslím teď základy výchovy kvůli bezpečnosti(přecházení přes cestu nebo opravdu důležité přivolání). Někdo si může myslet, že když pes o něj venku nejeví velký zájem, tak ho nemá rád nebo mu na něm nezáleží, ale oni mají prostě "svou dimenzi". Ohlédnou se, protože tě občas hlídají, aby jsi se psovi neztratila.... A někdo by řekl, že když pes venku JEN čmuchá, vykonává potřebu a obskakuje fenku, že je primitivní, ale oni mají složitější myšlení než si mnozí myslí ... :-)
OdpovědětVymazatJinak Izo, fotky jsou k příběhu opravdu dokonalé :-)